Fauna a flora Bořně u Bíliny

           Osídlování krajiny v okolí dnešní Bíliny začalo již před mnoha tisíci lety. Nálezy předmětů z opracovaného křemence pocházejí již ze starší doby kamenné ( paleolitu - tj. asi před 10 000 lety) a patří tak k nejstarším v Čechách. Archeologický výzkum prokázal z pozdější doby existenci celé keltské vesnice - dosud jediný nález tohoto druhu v Evropě. Původní teplomilné typy lužních lesů, které pokrývaly téměř celou oblast jsou již dnes nenávratně pryč. Postupem doby byly zlikvidovány kvůli zemědělství a pastevectví. Nejdrastičtější změny zdejší krajiny ovšem nastaly až od druhé poloviny 19. století, když nastoupila průmyslová výstavba a těžba hnědého uhlí. Bílinsko je podle fytogeografického členění  ( Hejný, Slavík 1998 ) zařazeno do oblasti teplomilné květeny ( termofytikum ). Území Podkrušnohorské pánve bylo zemědělstvím a intenzivní důlní činností natolik změněno, že z původní fauny a flóry zbyly jen ojedinělé ostrůvky. České středohoří s výhřevným substrátem sopečných hornin umožnilo rozvoj stepních a lesostepních společenstev bohatých výskytem mnoha druhů rostlin a živočichů. Kopcovitá krajina nad pravým břehem říčky Bíliny navazuje ve vyšších polohách až do okresu Milešovského středohoří, spadající již do chladnější fytogeografické oblasti. Údolí Praohře, které dnes využívá řeka Bílina vzniklo ve čtvrtohorách intenzivním tektonickým zdvihem hlavně na západě Mostecké pánve, jehož důsledkem bylo jednosměrné posouvání toku Praohře směrem k východu do dnešní podoby. Rozpukaná zemská kůra tak uvolnila cestu cestu několika minerálním pramenům, vyvěrajícím hlavně na jižním okraji města Bíliny. 

          Vrch Bořeň ( 539 m ), dominanta města Bíliny je nesouměrný, třetihorní znělcový kopec, který byl vyzdvižen sopečnou činností. Odborníky je považován za největší znělcové těleso ve střední Evropě a zřejmě i nejskalnatější izolovaný vrch v České republice. Na jeho nynějším atraktivním vzhledu se výrazně podílelo tzv. mrazové zvětrávání, které zde vytvořilo skalnaté hřebeny, vrcholové a svahové skály, vysoké skalní stěny, štíty, jehly, ale i puklinové jeskyně, rozsedliny, balvanové haldy, kamenné sutě a zřícené bloky. Bořeň je zalesněna pouze na úpatí, a to smrkem, borovicí, břízou, lípou a javorem klenem, ojediněle se vyskytují i zbytky původní doubravy a jiné, ojedinělé druhy dřevin. Na jedinečný ráz různorodých lokalit Bořně upozornil již v letech 1936 - 1938 Grohmann. Také novější práce ( Sádlo 1996 ) ukazují, že hlavně skalnatá a suťová stanoviště si zachovala mikroklimatické podmínky, velice blízké podmínkám mladších čtvrtohor ( holocénu ). Rostlinný kryt Bořně a nejbližšího okolí tvoří tudíž převážně teplomilná a suchomilná ( xerotermní ) vegetace. Po botanické stránce je tento ekosystém zahrnut mezi nejvýznačnější a nejzajímavější lokality Českého středohoří. Nejvýznamnější jsou společenstva výslunných skalnatých a travnatých svahů skal a sutí, hlavně na svazích exponovaných na jihovýchod, jih a jihozápad. Zaznamenáno zde bylo k 500 druhů cévnatých rostlin, z toho přes 20 druhů státem chráněných a ohrožených! Proto byla Bořeň v roce 1977 vyhlášena Národní přírodní rezervací ( NPR ), z celkovou rozlohou kolem 23 ha.

           Jen namátkou - na skalních lokalitách nalezneme mimo jiné rostliny i chráněnou  tařici skalní (Alyssum saxatile), hvězdnici alpskou (Aster alpinus), kosatec bezlistý (Iris aphylla), nebo hvozdík sivý (Dianthus gratianopolitanus). Na skalnatých křovinatých a travnatých svazích nalezneme i jiné chráněné teplomilné byliny skalnatých stepí, např. modřenec tenkolistý (Muscari tenuiflora), koniklec luční (Pulsatilla pratensis), dvojštítek hladký (Biscutella laevigata), třemdavu bílou (Dictamnus albus), nebo bělozářku liliovitou (Anthericum liliago). Divoce zde roste i jalovec obecný (Juniperus communis). Spodní partie Bořně, obzvlášť jižní a jihovýchodní úpatí skalního masívu jsou porostlé vegetací víceméně stepního charakteru, ovlivněné druhy z okolních kulturních luk, plevely a teplomilnými křovinami. Ze vzácnějších, chráněných druhů je zde zastoupen hlavně hlaváček jarní (Adonanthe vernalis), zvonek klubkatý (Campanula glomerata), len rakouský (Linum austriacum), kozinec dánský (Astragalus danicus), divizna fialová (Verbascum phoeniceum), nebo prvosenka jarní (Primula veris). Za pozornost stojí také tzv. skalní sutě, které na Bořni vytvářejí tři velká, svahová pole. Vegetace na těchto polích není příliš druhově bohatá a je výrazně ovlivněna okolními teplomilnými porosty. Z chráněných druhů rostlin stojí jistě za zmínku náprstník velkokvětý (Digitalis grandiflora) a lomikámen trsnatý (Saxifraga caespitosa). Hlubokými skalními zářezy a roklemi vystupuje lesní porost vysoko do skal. Po okrajích tohoto společenství se vyskytuje opět několik vzácných, chráněných druhů rostlin, jako je kruštík proměnlivý (Epipactis sessilifolia), sasanka lesní (Anemone silvestris), lilie zlatohlávek (Lilium martagon), konvalinka vonná (Convallaria majalis), nebo kozinec cizrnovitý (Astragalus cicer).

          Přestože vrch Bořeň leží v oblasti s často silně znečištěným ovzduším ( hlavně oxidu siřičitého SO^{2 )}, je s podivem, že vzácná květena nebyla výrazně ovlivněna kvalitativně, byla ovšem pozměněna početnost a dominance některých druhů. Vlivem odvápnění půdy se např. po celém masivu Bořně šíří vřes obecný (Calluna vulgaris), je také pozorován úbytek lišejníků na skalách na úkor některých druhů acidofilních mechů. Vysoká koncentrace škodlivin a kyselé deště však vážně poškodily kulturní smrkové (Picea) monokultury na jižním a západním svahu, kde se dominantními staly hlavně agresivnější druhy dřevin, jako je např. jasan (Fraxinus excelsior), jeřáb obecný (Sorbus aucuparia), líska obecná (Corylus avellana), nebo bez černý (Sambucus nigra). Zvláště posledně jmenovaný druh vytváří místy neproniknutelné houštiny.

          Velká rozmanitost biotopů této přírodní rezervace i okolí dala vzniknout i druhově velice bohatému výskytu živočichů. Snad nejlépe je však zmapován výskyt a hnízdění ptactva. U ostatních živočišných druhů jsou informace bohužel velice nedostatečné a v některých případech zcela chybí. Mnoho zajímavých výsledků by jistě přinesl systematický výzkum především plazů a bezobratlých, u nichž jsou informace skutečně minimální. Hnízdících ptáků je na území NPR prokázáno více než 50 druhů, řada dalších sem pravidelně zalétá za potravou. 

          Mezi nejatraktivnější druhy, které na Bořni pravidelně hnízdí, patří zcela jistě výr velký (Bubo bubo). Ten hnízdí na nepřístupných skalních výstupcích, prokazatelně již od konce 19. století. Na skalních stěnách také pravidelně hnízdila početná kolonie kavky obecné (Corvus monedula), jiný havranovitý zástupce krkavec velký (Corvus corax) bývá pravidelně pozorován, i když hnízdění nebylo stoprocentně prokázáno. Z dalších nesmírně zajímavých druhů ptáků můžeme v rezervaci spatřit např. žluvu hajní (Oriolus oriolus), pěnici vlašskou (Sylvia nisoria), ťuhýka obecného (Lanius collurio), lejska šedého (Muscicapa striata) a slavíka obecného (Luscinia megarhynchos). Často zde zastihneme také koroptev polní (Perdix perdix), holuba doupňáka (Columba oenas), z dravců je to především díky hojnosti drobných pěvců krahujec obecný (Accipiter nisus). Na samé hranici přírodní rezervace bylo pozorováno hnízdění krutihlava obecného (Iynx torquilla), a dudka chocholatého (Upupa epops). Všechny tyto vyjmenované druhy ptáků patří mezi chráněné zákonem. Z velkého počtu hnízdících ptáků v této oblasti stojí ještě za zmínku např. káně lesní (Bureo buteo), poštolka obecná (Falco tinnunculus), holub hřivnáč (Columba palumbus), žluna zelená (Picus viridis), datel černý (Dryocopus martius), strakapoud velký (Dendrocopus major), lejsek černohlavý (Ficedula hypoleucos), střízlík obecný (Troglodytes   troglodytes), několik druhů sýkor a pěnic, největší drozdovitý pták brávník lesní (Turdus viscivorus), linduška lesní (Anthus trivialis) a mnoho dalších.

          Druhově bohaté je i zastoupení savců. Z největších trvale žijících v této rezervaci je to především prase divoké (Sus scrofa), dále je to srnec (Capreolus capreolus), jezevec lesní (Meles meles) a liška obecná (Vulpes vulpes). Mezi neméně zajímavé savce patří i zajíc polní (Lepus europaeus), sysel obecný (Citellus citellus), kuna lesní (Martes martes) i kuna skalní (Martes foina), oba druhy lasic (hranostaj i kolčava), plšík lískový (Muscardinus avellanarius), veverka obecná (Sciurus vulgaris) a mnohé jiné druhy. Určité procento savců nesídlí trvale v přírodní rezervaci, ale lokality pravidelně navštěvuje. Bylo opakovaně pozorováno několik druhů hlodavců, z hmyzožravců to byl především ježek východní (Erinaceus coneolor) a rejsek obecný (Sorex araneus). V podvečer a těsně před setměním je možno pozorovat lovící, blíže neurčený druh netopýra.

          Z plazů je stoprocentně prokázán výskyt pouze ještěrky obecné (Lacerta agilis), slepýše křehkého (Anguis fragilis), užovky obojkové (Natrix natrix) a užovky hladké (Coronella austriaca), zastižené občas na suťových polích. Není vyloučen výskyt našeho jediného jedovatého hada zmije obecné (Vipera berus), nebo některé z jiných druhů ještěrek. Je pravděpodobné, že na vhodných vlhčích lokalitách přežívají populace mloka skvrnitého (Salamandra salamandra) a některé druhy žab. Z minimálních údajů o bezobratlých stojí za zmínku především výskyt střevlíka (Leistus montanus montanus), otakárka fenyklového (Papilio machaon), nebo pestrého a velice vzácného pavouka stepníka rudého (Eresus niger), který patří mezi významné bioindikátory nenarušených stepních biotopů.

          Území Podkrušnohorské pánve v Českém středohoří bylo zemědělstvím a důlní činností natolik pozměněné, že se zde zachovalo pouze málo lokalit s původním, nenarušeným ekosystémem. Protože přírodní rezervace Bořeň mezi takovéto lokality patří, vznikla v roce 1996 díky iniciativě kolektivu studentů bílinského gymnázia a pod vedením učitele zeměpisu Mgr. Zdeňka Kučery, školní naučná stezka Bořeň. Na stezce, dlouhé asi 4,5 km a s převýšením 340 m je umístěno 12 barevných informačních tabulí, vhodně začleněných do okolní krajiny. Ty mají hlavně výchovně vzdělávací funkci, tím že seznamují návštěvníky s jednotlivými lokalitami a jejich zvláštnostmi. V krajině narušené člověkem má každá naučná stezka chránit zbytky přírody tím, že odvádí návštěvníky od míst, kde je návštěvnost nežádoucí, ale na druhou stranu nahrazuje odborného průvodce tak, že vysvětluje pozorované jevy přímo na místě. Celý projekt mohl samozřejmě vzniknout pouze za finanční podpory městského úřadu a sponzorů, kterým bych chtěl touto cestou za všechny milovníky přírody dodatečně poděkovat.

Richard  Horčic  ( březen 2001 )

Literatura:

1. P. Pecina  1979  -  Kapesní atlas chráněných a ohrožených živočichů, Státní pedagogické nakladatelství Praha

2. F. Sauer  1995  -  Průvodce přírodou - Ptáci lesů, luk a polí, Ikar Praha

3. Z. Kučera a kolektiv  1996  -  Školní naučná stezka Bořeň, Gymnázium Bílina

4. J. Jeník a P. Pecina  1986  -  Život lesů, Albatros Praha

5. V. Bejček   1990  -  Avi fauna - Bořeň, Český ústav OP, Ústí n. Labem

6. J. Čihař a kolektiv  1976  -  Příroda v ČSSR, Práce Praha

7. V. Zelený  1999  -  Rostliny Bílinska, Grada Publishing Praha

8. K. Sedláček a kolektiv 1988  -  Červená kniha ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů ČSSR - 1. díl, Státní zemědělské nakladatelství Praha