Mají ještě šanci ?

                    Vymírání živočišných i rostlinných druhů je zcela přirozený proces. V přírodě se tímto způsobem reguluje jejich počet a přirozeným způsobem se tak vytváří přírodní rovnováha. Mnohé druhy zanikají a nové vznikají. Od počátku existence života na planetě Zemi vyhynulo přibližně 95 – 99% všech žijících druhů. Přesto odborníci odhadují, že na planetě ještě žije přibližně  200 milionů druhů ( z toho v ČR asi 100 tisíc ). Přirozené vymírání druhů je proces do jisté míry pozvolný a ( když pomineme globální katastrofy, jako byl meteorit způsobivší vyhynutí dinosaurů ) trvá tisíce let, i déle. Ovšem proces je v současné době až desettisíckrát rychlejší, než je vymírání přirozenou cestou. Nikdo dnes nepochybuje o tom, že člověk dramaticky vymírání živočišných druhů urychlil. Vznik nových druhů je navíc o mnoho pomalejší, než vymírání. Většinu druhů tak vlastně ani nestačíme poznat, protože zaniknou.

 

Podíl ohrožených druhů z celkového počtu ( v procentech )

                           Před 2 – 3 miliony let byli lidé součástí přírodních ekosystémů. Lidé si brali od přírody to co jim poskytovala. Ať už to byly plody, kořínky, či ulovená zvěř. Veškeré „škody“ způsobené člověkem příroda snadno brzy zahladila. Velice tvrdé podmínky, ve kterých tehdy člověk žil, mu nedovolily, aby se přemnožil. Teprve v neolitu ( asi před 10 tisíci lety ), kdy si člověk ochočil psa, tura, ovci a jiná zvířata, a kdy začal kácet lesy na pastviny a pole, se jeho vztah k přírodě změnil. Lepší životní podmínky a větší množství potravy vedlo i k zvyšování populace. Na začátku našeho letopočtu žilo na naší planetě asi 100 milionů lidí. Za nějakých 1800 let se počet lidí rozrostl na první miliardu. Ve dvacátých letech našeho století nás byly miliardy dvě a na konci století už vstupujeme do šesté miliardy. Tato čísla nahánějí hrůzu.

                           Nezodpovědné zásahy člověka do přírody se projevily vážnými změnami v biologické rovnováze planety. Zemská atmosféra měla původně optimální složení plynů, vhodné k existenci života a byl zajištěn přirozený proces regenerace kyslíku mezi rostlinnou a živočišnou říší. Dlouho se zdálo, že tento gigantický potenciál nemůže být lidskou činností nijak narušen. Bohužel ukázalo se, že tomu tak není.

                           S postupem tzv. „civilizace“ se do ovzduší začaly šířit zplodiny ze spalování fosilních paliv a chemických procesů – oxid siřičitý, oxid uhličitý, oxid uhelnatý, oxidy dusíku, chlorované a fluorované uhlovodíky, amoniak a další. Současně s jedovatými plyny se do ovzduší dostávají radioaktivní prachové částice mnohých prvků a sloučenin, označované jako popílek, či úletový spad. Jeho množství se celosvětově odhaduje na stamiliony tun ročně. Tyto průmyslové exhalace  zapříčiňují tzv. kyselé deště, které hubí vegetaci takřka na celé planetě. Nelze nezmínit obludné množství dopravních prostředků, zvláště automobilů a letadel, které spalují kyslík ve velkém a přitom spalováním pohonných směsí silně zamořují ovzduší smogem a těžkými kovy. Exhalace také způsobují nepřetržité zvyšování oxidu uhličitého v atmosféře, které má za následek vytváření tzv. skleníkového efektu a způsobuje citelné oteplování planety. Nechvalně známé freony, jichž se před radikálním omezením výroby ve světě dostávalo do ovzduší až 700 tisíc tun ročně, způsobily úbytek ozónu v naší stratosféře až o 20% a ke zvýšenému dopadu smrtícího a karcinogenního UV záření na povrch Země.

                           Voda je základním kamenem života. Rozvoj průmyslu (zvláště chemického) vedl ke znečištění a otrávení povrchových i podzemních vod rtutí, kadmiem, olovem, saponáty, pesticidy a insekticidy ( DDT ), dusičnany, ropnými produkty a jinými jedovatými látkami. Dochází k hromadnému úhynu mořské biomasy ( planktonu ), který je základní složkou potravy většiny mořských živočichů prvního stupně. Na konci potravního řetězce stojí predátoři, kteří umírají buď hlady, nebo na velice těžké otravy. Pokud přece jen přežijí, rodí poškozené a neživotaschopné potomstvo, nebo zůstávají  nadále trvale neplodní. Do moří i do země se již dlouhá léta ukládá nebezpečný radioaktivní odpad z jaderných elektráren, který dnes začíná pomalu unikat z prorezavělých kovových barelů. O problému se všeobecně ví, ale nikdo s tím nic nedělá. Vlády všech zodpovědných zemí se tváří, jako že se jich to netýká ( přitom tento problém se týká všech lidí na Zemi ) a tiše vyčkávají. Přitom je všem jasné, že se jedná o tzv. časovanou bombu. A takto by se dalo pokračovat.

                           Čím více lidí na naší planetě žije, tím rychleji člověk dovršuje dílo zkázy. Je to téměř neuvěřitelné, ale jenom během posledního století člověk dokázal vymýtit 2/3 veškerých lesů. A tak z 500 milionů hektarů panenské přírody nadělal neplodné pouště a vydal je napospas erozi. Za neuvěřitelně krátkou dobu necelých sta let, dokázal znečistit a otrávit téměř 3/5  světových zásob sladké vody, která je základním kamenem veškerého života na Zemi. Zapomněl, že lesy jsou důležitým zdrojem kyslíku a nepostradatelným ekosystémem mnohých živočichů a rostlin. Ne nadarmo se amazonským deštným pralesům ( kde žije téměř 80% všech živočišných a rostlinných druhů ), říká „plíce planety“. V globálním měřítku ubývá každým rokem plocha lesních porostů zhruba o jedno procento. Jednotlivé vlády zajímá především nynější ekonomická situace, budoucí katastrofické následky možná úmyslně, možná z nevědomosti naprosto přehlížejí. Tímto šibeničním tempem lidé nenávratně zlikvidují veškeré lesní porosty do několika desetiletí a z planety Země zmizí další čtyři miliony druhů živočichů a rostlin.

                           Pro zvířata je největší hrozbou likvidace původního životního prostředí. Ne každý druh se dokáže přizpůsobit postupující civilizaci, nebo z ní dokonce těžit. Mnoho živočišných druhů nadobro zmizelo jak z přírody, tak i zoologických zahrad, mnoho jich je velice silně ohroženo. Některé druhy ještě přežívají v počtu pouhých několika jedinců a jejich záchrana je takřka vyloučena. I kdyby se tyto zbylé jedince podařilo úspěšně rozmnožit, už během druhé generace by se projevily příznaky příbuzenské plemenitby, které by zajisté nepříznivě zasáhly do dalšího množení. Úplné vymření těchto druhů je tedy s největší pravděpodobností otázkou několika málo let.

 

    Grafické znázornění celkového množství vyhubených druhů

                            Od roku 1600 zmizelo ze světa asi 40 druhů savců, a minimálně 200 jich je bezprostředně ohroženo. Na pokraji vyhubení je asi 400 druhů ptáků. O ostatních druzích se toho ví bohužel velice málo, neboť výzkum je složitý a drahý, proto se téměř neprovádí. Většina informací pochází z pozorování dobrovolných nadšenců – amatérů. Podle odhadů se např. jedná asi o 20 tisíc ohrožených druhů rostlin, z nichž mnohé jsou ještě neobjevené. O něco více informací je o ohrožených hadech, želvách, ještěrech a krokodýlech, celkem dobře jsou zmapovány sladkovodní ryby. Na druhou stranu např. o motýlech, nebo jiných bezobratlých věda neví téměř nic. Stejně špatně je na tom výzkum o znečištění mořské fauny.

                           Celkem je tedy ohroženo asi 100 tisíc rostlin a živočichů, převážně následkem lidské činnosti. Mnohdy je vliv člověka na ohrožení určitého biologického druhu málo zřetelný. Protože však všechny druhy rostlin a živočichů jsou na sobě vzájemně závislé, může ztráta jednoho, zdánlivě bezvýznamného druhu velice vážně ohrozit existenci druhu jiného.

                           Zatím jenom malé procento lidí si plně uvědomuje dopad globálního zamoření naší planety a zničení přírody na naší budoucí existenci. Jak lidé postupně procitají, pomalu začínají pracovat pro její záchranu. Zakládají se přírodní rezervace, vydávají se tzv. „Červené knihy“ obsahující seznamy a údaje o kriticky ohrožených druzích rostlin a živočichů. Přijímají se zákony a ustanovení ( Washingtonská konvence – CITES ), snažící se zabránit pašování a nelegálnímu obchodu se zvířaty. Některé státy šly až tak daleko, že za usmrcení chráněného živočicha byl vyhlášen trest smrti. Bohužel, dodnes se ve většině států světa dělají na zvířatech legální pokusy a tresty za usmrcení, pašování, nebo týrání zvířat jsou víceméně symbolické. Po přečtení článku Miroslava Moravce „Přežily rok 2000?“ o efektivnosti zákona CITES mi nezbývá nic jiného, než s autorem souhlasit. Žádný zákon na světě nedokáže zastavit pašeráky a zabránit vybíjení zvířat pytláky, pokud bude zajištěn odbyt, a poptávka po živých či mrtvých zvířatech bude převyšovat nabídku. Žádný zákon na světě také nedokáže zastavit devastaci životního prostředí a postupné otravování celé planety. Potom je účinnost zákona skutečně jen vroucným přáním jeho tvůrců.

                           Na druhou stranu již vzniklo, a díky mnohým nadšencům stále vznikají nové projekty, kdy jsou mláďata ohrožených druhů odchovaná v zajetí, úspěšně vypouštěna do volné přírody, aby se aklimatizovala, dospěla a úspěšně odchovala vlastní, zdravé  potomstvo. Mnohé zoologické zahrady na celém světě vedou plemenné knihy ohrožených živočichů a svými zkušenostmi s jejich odchovy významně přispívají k pokusům o zachování vymírajících druhů. Pokud lidé spojí své síly a zaměří se na určitý ohrožený druh, dokáží svým nadšením a maximálním vypětím dokázat téměř nemožné. Příkladem je třeba známá panda velká, která se dokonce jako symbol dostala do mezinárodního znaku ohrožených zvířat. Druhů, u kterých populace v zajetí mnohokrát převyšuje počty ve volné přírodě, jsou desítky. Jedná se většinou o zvířata všeobecně známá, svým způsobem atraktivní a patřičně zpopularizovaná. Hlavně ta se objevují v knihách a na hlavních stránkách novin. Na druhé straně jsou ovšem stovky a tisíce druhů rostlin, bezobratlých, ale i ryb, obojživelníků, plazů, aj. jejichž popularita a atraktivnost je pro většinu lidí téměř nulová. Tyto druhy vymírají ve velkém, pěkně potichu a téměř bez povšimnutí.

                           I přes některé, víceméně dílčí úspěchy, nelze celosvětovou situaci považovat za příliš optimistickou. Zachované ostrůvky ještě relativně nedotčené přírody se dramaticky zmenšují a s nimi i počet živočišných a rostlinných druhů. Dobře ozbrojení pytláci se za zvířaty odvažují i do chráněných Národních parků a rezervací, a jejich strážci jsou téměř bezmocní, stejně tak, jako i samotné vlády. Při pohledu na zdevastovanou Zemi a na stále se zhoršující podmínky k životu nutně vyvstává otázka. Co bude dál ? Mají zvířata ( ale s nimi i člověk ) ještě šanci ? Nezbývá než doufat, že nás v brzké době nepotká osud např. alky velké, zebry kvagy, vakovlka Tasmánského, korouna bezzubého, dronte Mauricijského, holuba stěhovavého a mnoha dalších vyhubených zvířat.

  Richard  Horčic  28. ledna 2001

publikováno na  www.reptilia.cz