Když jsem v roce 1989 navštívil východní Slovensko, nemohl jsem
si odpustit využít situace a porozhlédnout se po místní přírodě ale
hlavně po hadech, kteří na Slovensku žijí.
Ačkoliv byl teprve konec května, po přijetí do Michalovců mně přivítalo
nádherné a slunné, dokonale letní počasí. Po ubytování u jedněch velice příjemných a
pohostinných lidí a vyřízení svých soukromých záležitostí, jsem se
hned druhý den vydal na výlet. Po prozkoumání blízkého, i vzdálenějšího
okolí, kde jsem narazil pouze na velice hojnou a všudypřítomnou ještěrku
obecnou ( Lacerta agilis ) a blíže neurčený druh skokana, jsem se
vrátil na privát. Večer jsem pak strávil s mými hostiteli a novými přáteli
družnou zábavou u dobrého jídla a vínka. Přestože mě další den mírně
pobolívala hlava ( proč asi ? ), rozjel jsem se do chráněné krajinné
oblasti Vihorlatu, který jsem pak navštěvoval po osm dní téměř denně.
Nádherná,
nedotčená příroda, a křišťálový
vzduch – to byly první dojmy pro městského severočecha z této
krajiny. Hned jako prvního plaza jsem zahlédl překrásného samce ještěrky zelené ( Lacerta
viridis ) vyhřívajícího se na kusu kůry. Zimní, hnědožlutou pokožku měl
již dávno svlečenou a nyní zářil jasnou, smaragdovou zelení s modrofialovou
skvrnou na hrdle. Ještěrku zelenou jsem za svůj osmidenní pobyt viděl ještě
jednou, přestože je tento druh podle literatury poměrně vzácný. Je zajímavé, že
běžnější a daleko méně vzácnou ještěrku živorodou ( Lacerta
vivipara ) jsem za celý pobyt nezahlédl ani jednou.
Z ještěrek jsem pozoroval ještě málokdy viděnou, velice mrštnou
ještěrku zední ( Lacerta muralis ). Sotva mne zahlédla,
schovala se mezi balvany na pokraji luční cesty. Ačkoliv jsem pečlivě pátral
a nachodil mnoho kilometrů, neviděl jsem nikde ještěrku travní ( Podarcis taurica
), přestože je o ní v literatuře často zmiňováno. Také mně velice mrzí, že jsem
za celou dobu nezahlédl jediného scinkovitého zástupce na slovenském území
– krátkonožku evropskou ( ablepharus kitaibelii ). Ačkoliv je
velice vzácná, přesto bych chtěl věřit, že jenom unikla mojí pozornosti.
Dvakrát jsem pozoroval slepýše křehkého ( Anguis fragilis ), u
kterého mě zarazila jeho velikost. Oba slovenské exempláře byly proti těm českým
neobyčejně mohutnější a delší. Až po návratu jsem z odborné literatury
zjistil, že se jedná
o poddruh slepýše křehkého východního ( Anguis fragilis
colchicus ). Pozorovaní
slovenští jedinci měli často na hřbetě a bocích modravé skvrnky.
První „můj“ slovenský had byla asi 80 cm dlouhá užovka
stromová ( Elaphe longissima ), přistižená na kamenitém náspu
porostlém řídkými křovisky. Přes moji snahu hada chytit a zblízka si ho
dobře prohlédnout, rychle zajel mezi kameny a už jsem ho nenašel.
Přestože jsem po užovce stromové pátral i v následujících dnech,
nepodařilo se mi ji už zahlédnout. Zato užovka obojková ( Natrix
natrix ) je po celém Vihorlatu velice hojná a pozoroval jsem ji za svůj
pobyt dokonce třikrát! Jednalo se o jedince s klasickým, šedočerným zbarvením,
pouze v jednom případě jsem na hřbetě hada zahlédl podélné, šedožluté
pruhy. Zřejmě se jednalo barevnou odchylku morfa persa. Podařilo se mi
dokonce zahlédnout i páření těchto hadů . Zahlédl jsem i užovku
podplamatou ( Natrix tessellata ), obývající hlavně okolí zarostlých
slepých ramen potoků a stojatých tůní v nížinách. Tento druh je prý
v této oblasti celkem hojný, což jsem nepředpokládal. Čekal jsem
spíš, že užovka podplamatá zde bude vzácnější. V tůních jsem
pozoroval také nádherně vybarvené samce čolků, s vysokými
ocasními, kožními
lemy. Bohužel se mi nepodařilo je blíže prohlédnout a druhově určit. Nenašel
jsem žádného ze dvou potenciálních druhů raků - raka kamenáče ( Astacus
torrentium ), nebo raka bahenního ( Astacus leptodactylus ).
Bohužel, rak
říční ( Astacus astacus ) je jak v Čechách, tak i na Slovensku téměř
úplně vyhuben. Marně jsem se snažil najít i užovku hladkou ( Coronella
austriaca ), bohužel její výskyt v dané oblasti nemohu potvrdit, přestože
je věrohodně doložen. Místní
lidé často zabijí i užovku podplamatou, v domnění, že zabili jedovatou
zmiji ( „vretenicu ). Zmije obecná ( Vipera berus ) se v oblasti
Vihorlatu vyskytuje hlavně ve vyšších polohách na pokrajích lesů a luk,
kde jsem ji po dvakráte zahlédl. Podle velikosti a šedočerného zbarvení se
jednalo v obou případech o samce. Pozorování čtyř z pěti druhů slovenských hadů
na poměrně omezené lokalitě, a ještě k tomu v omezeném
čase pouhých několika dní, považuji za obrovský úspěch.
Nemohu nevzpomenout ještě jednoho pozoruhodného, velice vzácného
slovenského plaza a to želvu bahenní ( Emys orbicularis ). Na jedné bažinaté
lokalitě jsem pravděpodobně její karapax zahlédl na několik vteřin, v rozmezí
asi třech dnů dvakrát za sebou. Vzhledem k její neobyčejné plachosti
a mrštnosti nemohu ovšem na 100% potvrdit, že se jednalo skutečně o želvu
bahenní a ne o její příbuznou, želvu kaspickou ( Mauremys caspica
), zavlečenou na Slovensko pravděpodobně z Bulharska.
Při zdolávání jedné
skalnaté stráně, porostlé hložím a rozchodníky, jsem zahlédl nádherného
motýla, o kterém jsem si myslel, že to je otakárek fenyklový. Když
po chvíli usedl na kamenitý výčnělek, viděl jsem, že tento motýl má trochu odlišnou
kresbu a o hodně delší prodloužené špičky křídel. Až podle atlasu jsem
dodatečně zjistil, že se určitě jednalo o dost vzácného otakárka ovocného ( Iphiclides
podalirius ), kterého jsem viděl poprvé v životě. Z hmyzu žijícího
v této oblasti stojí jistě za zmínku velká druhová rozmanitost brouků střevlíků
( Calosoma ), kterých jsem objevil jak pod kameny, tak i pod vlhkou,
odlouplou kůrou stromů nemalé
množství. Na lučních biotopech jsem pozoroval tři druhy čmeláků (
Bombus ), o zdravém prostředí svědčí i velké množství mravenišť
travních, ale i lesních mravenců ( Formica ). V oblasti
Vihorlatu žije i nepřeberné množství druhů ptáků a savců, kteří jsou na většině
slovenského území velice vzácní, nebo jsou již zcela vyhubeni. Také flóra je zastoupena množstvím
vzácných a ohrožených druhů, mnohdy endemických.
Chráněná krajinná oblast Vihorlat je perlou východního Slovenska a
měla by jí natrvalo zůstat. Když jsem se po osmi dnech strávených se skvělými
přáteli a v panenské přírodě loučil, bylo mi trochu smutno. Slíbil
jsem, že se určitě jednou vrátím.
Richard
Horčic (1993)