Vzpomínka na Petra Voženílka

                24. srpna 2003 tomu bude přesně půl roku, co ve věku nedožitých šedesátin navždy odešel uznávaný herpetolog, kolega terarista a především úžasný člověk a kamarád, Petr Voženílek. Zemřel neočekávaně, plný optimismu a plánů uprostřed rozdělané práce, a zanechal prázdnotu a smutek v srdcích těch, kteří ho znali a milovali.

  

                Petr Voženílek se narodil 3. května 1943 v Lounech. Již od dětství ho přitahovali hadi (hlavně ti jedovatí a především zmije) a přestože jeho otec zvířata miloval a byl dokonce vášnivým akvaristou, dlouho neměl možnost popustit uzdu své vášni a věnovat se své lásce, hadům. Vystudoval chemii v Ústí n. Labem, kde také po vojně začal pracovat ve Výzkumném ústavu anorganické chemie. Přibližně v té době se začal svojí zálibě – teraristice a konkrétně hadům, intenzivně věnovat. Byl to člověk nesmírně činorodý a zvídavý, mezi jeho zájmy nepatřili jen samotní hadi a zoologie všeobecně, ale také chemie, kouzlení, muzikantství, profesionální potápění, a dokonce i divadlo. Byl skvělý vypravěč, a svůj úžasný smysl pro humor dokázal zúročit v několika knížkách, které napsal s opravdovou noblesou, vtipem a elegancí. Jako příklad mohu uvést vzpomínkovou knihu „Můj život mezi hady a jinou havětí“, kde kromě vyznání lásky k hadům, v kostce popisuje i průřez svým velice pestrým životem. Jeho historkám z cest se dalo naslouchat se zatajeným dechem celé hodiny, aniž by člověk pocítil sebemenší náznak nudy. Když mi zaníceně líčil páření zmijí obecných ve svých balkónových teráriích, a barvitě popisoval souboj samců o samici, ani jsem nedýchal.

                Několik let jezdil po vystoupeních se známými Fešáky, kde společně s Pepou Aloisem Náhlovským slavil úspěchy při předvádění humorných scének s užovkou brazilskou, která se díky své naprosto mírumilovné povaze a velice zvláštním choutkám na párky a paštiku, stala téměř legendou. Při tom všem stihl absolvovat potápěčský kurs na Oravské přehradě, čehož pak dokonale využil při četných cestách za herpetofaunou a mořskými živočichy mnoha zemí. V roce 1975 nastoupil do ZOO v Ústí n. Labem, kde působil dlouhá léta a nemalou měrou se podílel na založení krajského zoologického klubu při Ústecké ZOO. Svoje poznatky a zkušenosti s chovem hadů si nikdy nenechával pro sebe. Celý svůj bohatý život publikoval v odborné literatuře jak tuzemské, tak i zahraniční, a jak už jsem se zmínil, napsal i několik knížek a na některých se podílel. Mimo jiné byl i spoluzakladatelem sborníku odborných prací FAUNA BOHEMIAE SERPENTRIONALIS, zúčastňoval se ekologických konferencí Čs. zoologické společnosti, i evropských a mezinárodních herpetologických kongresů, kde byl ctěn a uznáván jako opravdový odborník ve svém oboru. Dokonce měl to štěstí, že mohl navštívit i světoznámé ofidiologické laboratoře v brazilském Butantanu (Mekku všech hadařů), kde měl možnost díky svým vědomostem a laskavosti tehdejšího ředitele Alphonso Hogeho, i krátce pracovat a získávat praxi pro své další studium. Jen pro upřesnění, ofidiologický ústav v Butantanu je největší laboratoří na výzkum a výrobu hadích sér v jižní Americe, ale také očkovacích látek proti jedu štírů a pavouků.

                Ač během svého života choval mnoho druhů hadů, středem jeho zájmu byly hlavně evropské zmije, především zmije obecná. Právě té věnoval prostor v knížečce -  sice objemem útlé, ale o to více půvabné: „Ty zmije“. Ke zmijím ho to táhlo odjakživa a tak jejich studiu a vědecké práci věnoval téměř veškerý volný čas. Po přestěhování do Chomutova začal pracovat v chomutovském zooparku, kde působil až do svého odchodu do invalidního důchodu. I poté však byl nesmírně aktivní a nadále s Podkrušnohorským zooparkem intenzivně spolupracoval. Důkazem je i nově vybudovaná expozice terárií, kterou ještě před svým odchodem pomohl řediteli zooparku P. Rabasovi slavnostně otevřít pro veřejnost.

                Petr Voženílek svůj život prožil opravdu intenzivně, nikdy nedělal nic polovičatě a vždy se snažil dosáhnout svého cíle, navzdory případným potížím. Byl to skvělý kamarád, jeho příběhy z cest za světovou herpetofaunou, ale i ze života všeobecně, jsem v jeho chomutovském bytě, v pracovně plné terárií s jedovatými hady, dokázal naslouchat vždy jedním dechem. Jeho rady a zkušenosti byly pro mne nekonečnou a bezednou učebnicí, a Petr byl tak kromě dobrého přítele i mým Velkým učitelem. Navzdory podlomenému zdraví z víc jak padesáti uštknutí a dvěma mozkovým příhodám, byl nesmírně činorodý, plný elánu a životního optimismu. Pracoval mnoho hodin denně a snad právě proto že tolik přepínal své síly, jeho svíčka života dohořela příliš brzy. Opustil nás bez varování a naprosto neočekávaně.

                Kdyby hadi měli nějakou duši, jistě by v ní Petrův odchod zanechal stejně hlubokou jizvu, jako v duši nás všech, kteří ho obdivovali a milovali.

Richard  Horčic

 Publikováno v časopise Fauna - 16/2003  -  www.ifauna.cz