Zajímavý způsob lovu u epicrates cenchria
V červnu roku 2000 jsem si přinesl domů asi 60 cm dlouhé mládě hroznýšovce duhového (Epicrates cenchria), které jsem umístil do skříňového terária o rozměrech 80 x 50 x 40 cm. Terárium bylo vybaveno větví na šplhání, velkou keramickou mísou s vodou na koupání a kusem odloupnuté březové kůry, sloužící jako úkryt. Zadní stěna je tvořena nalepenými kamínky a kousky drsné, borové a březové kůry. Jako dekorace visí v jednom rohu zadní stěny trs umělého břečťanu, v druhém koutě je poblíž žárovky asi v polovině výšky terária připevněna dřevěná vyhřívací police. Substrát dna tvořil nejprve jemný, křemičitý písek, který byl zhruba po měsíci vyměněn za Lignocel. Terárium je vyhříváno zavěšenou zrcadlovou 40 wattovou žárovkou, která v panelákovém bytě udržuje v nádrži bez větších problémů teplotu okolo 28°C přes den, po vypnutí světla spínacími hodinami na noc, teplota klesá až na 21 - 23°C. Rosím podle potřeby (zpravidla obden) a vlhkost udržuji mezi 60 - 80%. Kromě pravidelného podávání vitamínových preparátů v potravě i ve vodě své hady přes léto často sluním, v zimním období občas ozařuji horským sluníčkem.
Mladý hroznýšovec se měl od začátku čile k světu, přes den sice odpočíval pod kusem kůry a navíc ještě napůl zahrabán v substrátu, po zhasnutí osvětlení zakrátko vylezl a čile šmejdil po teráriu. Od prvního dne bezproblémově přijímal odrostlé „skákavky“, na které útočil prudce ze zálohy. Zahrabán v Lignocelu čekal, až myše bude přímo nad ním a pak se ho bleskově zmocnil. Útok vždy připomínal výbuch granátu, neboť had se celý vymrštil jak na péro a substrát létal po celém teráriu. Ulovení potravy se nikdy neomezovalo na určitý čas , had hlodavce vždy přijal v jakoukoliv denní či noční dobu. Toto chování je dost odlišné např. od krajt královských (Python regius), které přijímají potravu celkově zdrženlivěji a nejraději v podvečer. Ačkoliv jejich útok bývá také bleskový, málokdy probíhá tak živelně. Aktivní je většinou pouze první třetina těla, zadní částí bývá p.regius pevně zakotvena a zavěšena na nějaké větvi, z které nejraději loví. Hlavou dolů také většinou polyká svojí kořist. Hroznýšovec naproti tomu k zardoušení kořisti využíval téměř celé svojí délky, myš většinou úplně zmizela v jeho smrtících smyčkách. Celé tělo tak vytvořilo jeden velký, tuhý uzel.
V současné době má tento had vzhledem k dobré kondici a vydatnému příjmu potravy již téměř 95 cm a více jak ztrojnásobil svojí váhu. Díky větší velikosti a váze se změnil i jeho lovecký styl. Jeho útoky už nejsou zdaleka tak prudké a není pravidlem, že na kořist číhá zahrabán v substrátu. Přestože tento způsob lovu, kdy had zaútočí zpoza kůry převažuje, velice často je potrava ulovena úplně odlišným způsobem. Např. myš která se usadila na druhé straně terária, nebyla dříve nikdy aktivně vyhledávána a vydržela často dlouhé hodiny naživu. Hroznýšovec totiž nikdy při krmení neopouštěl svůj úkryt a přestože o kořisti dobře věděl, vydržel trpělivě čekat, až se k němu přiblíží. V poslední době jsem mockrát svého hroznýšovce pozoroval, jak se sotva postřehnutelným tempem sune za potravou přes celé terárium. Když se připlazí pomalu až ke kořisti, ( někdy se jí až dotkne tlamou ) jazykem zkusí její pach a pak zaútočí. Stává se, že za myší vyšplhá až na vrcholek větve a útok je veden vertikálně, zezdola směrem ke stropu terária. Dnes už jen občas rdousí hlodavce celým tělem, k usmrcení kořisti využívá pouze smyčky přední části těla. Občas využívá kamenů či stěn terária, ke kterým hlodavce po vzoru některých užovek, jednou nebo dvěma smyčkami přimáčkne.
Není to tak dávno, co jsem měl možnost pozorovat velice zajímavý jev. Po vpuštění myši do terária hroznýšovec vystrčil hlavu z pod kůry a nenápadně se přibližoval k vaně s vodou, u které se přikrčila. Když zaútočil, přehodil přes ní dvě smyčky a celý se i s myší do nádoby s vodou převrátil. Pevně zakousnutý had měl po celou dobu rdoušení hlavu pod vodou, vynořil se až zhruba po minutě a půl, když už myš nejevila známky života. Aby se mohl nadechnout, kořist na chvíli pustil a „zíváním“ si rovnal čelisti. Hned nato se opět potopil a začal hledat svůj úlovek. Bylo velice zajímavé pozorovat, jak se snaží i pod vodou vyhledávat kořist jazykem - bohužel Jacobsonův orgán zřejmě nemá pod hladinou tu správnou funkci, na jakou je uzpůsoben. Hroznýšovec dlouhé tři minuty pročesával nosem vodu a hledal ztracenou myš, občas ji minul pouze o několik milimetrů. Když na ní konečně přímo narazil tlamou, ihned se do ní zakousl a začal ji do sebe pod vodou soukat. Po celou dobu hledání a následného polykání kořisti, se hadovi ani na chvilku neobjevila hlava nad hladinou, to znamená že se téměř sedm neuvěřitelných minut nemohl nadechnout! Teprve když celou myš pozřel, pomalu vylezl z bazénku, opět si srovnal čelisti a pomalu zalezl pod svojí kůru v klidu trávit.
Ulovení kořisti ve vodě nebo pod vodou není samozřejmě jev nijak ojedinělý, některé druhy hroznýšovitých hadů jako např. Eunectes murinus, nebo Python reticulatus jsou hadi téměř vodní - ve vodě tráví ( hlavně E. murinus ) většinou více času než na suchu, ale polykání potravy pod vodou u Epicrates cenchria mě docela překvapilo. Zajímalo by mě, má-li někdo podobnou zkušenost s polykáním potravy pod vodou u hadů, které nelze vyloženě považovat za vodomilné. Kontaktovat mne můžete na emailové adrese: richardhorcic@volny.cz
Richard Horčic (duben, 2001)
publikováno na www.teraristika.cz