Můj první had

Když jsem byl ještě kluk, moje máma se mnou měla problémy. Odmalička jsem tahal domů téměř všechno, co se hýbalo. Nedělal jsem žádné rozdíly mezi zvířátky, bylo mi jedno, jestli to byl pes, nebo třeba brouk. Můj pokoj, o který jsem se musel dělit se starší sestrou byl stále plný různých krabic, bedýnek a okurkových lahví, ve kterých to kňouralo, mlaskalo, funělo a čvachtalo. Stará ptačí klec, vyhozená do popelnice, to byl pro mne nedocenitelný poklad, který bylo třeba využít. Ptačí cvrlikání totiž nesmělo chybět.

Vyrůstal jsem sice ve městě, ale víkendy jsme trávili s rodiči na chatě. Tam jsem byl ve svém živlu. Málokdy se stalo, že bych přišel domů včas třeba na jídlo, celé dny jsem vydržel chodit v lese, sedět u rybníka, nebo chytat luční koníky. Hlavně o prázdninách jsem dokázal chodit domů až za tmy. Bylo pro mě fascinující pozorovat třeba pulce, jak se pomalu, den po dni přeměňuje na dospělou žábu, jak se ze zakuklené housenky vyklube nádherný motýl, nebo jak zmije ulovila hraboše a vcelku ho polyká.

Protože ve městě, v panelákovém bytě samozřejmě nejdou chovat všechna zvířata, omezila se postupně moje láska k živým tvorům na akvarijní rybky, o kterých moje tolerantní matka s povzdechem prohlásila : " Ty alespoň nesmrdí a jsou ticho." Po několika letech akvaristiky, u které jsem si tak trochu porůznu občas odskočil k jiným zvířátkům, jsem začal pošilhávat po teraristice, hlavně mě přitahovali hadi. Moje první  zkušenosti z dětství, kdy jsem ve starém prasklém akváriu choval užovku obojkovou, byly už dávno pryč. 

Také moje žena nebyla zrovna hadům nakloněna. Když píšu " nebyla nakloněna ", myslím tím to, že jí při zmínce o hadovi naskočila husí kůže. Obklopen teraristickou literaturou, předčítal jsem manželce o hadech, o jejich kráse a mírumilovnosti, a taktně zamlčoval o kousavosti mnohých jedinců. Při každé příležitosti jsem manželku zavlekl do nějakého obchodu se zvířaty a nadšeně jí ukazoval všechny exempláře určené k prodeji. Občas se našel stejně zapálený prodavač jako já a společně jsme pak manželku přemlouvali, aby si nějakého škrtiče pohladila. Prvním hadem, kterého se moje žena sice nesměle, ale přece jenom dotkla, byl asi dvoumetrový hroznýš královský. S nelíčeným úžasem zjistila, že hadi nejsou ani slizcí, ani studení, naopak jsou teplí, hebcí a příjemní na dotyk. A to byl, (za neustálého přesvědčování o výhodnosti krmení v delších intervalech) první krok k pořízení vlastního hada.

Díky Bohu za to, že mým prvním hadem byla velice mírná, a krásná, krajta královská. Také při zařizování jejího terária jsem se snažil, aby nedělalo v obýváku ostudu a já tak nedal manželce důvod k nespokojenosti. Přes první rozpaky si Adélu (jak hada děti pojmenovali) všichni členové naší rodiny velice brzo oblíbili a zakrátko se stala rodinným mazlíčkem. Manželka, která se předtím hadů přímo bála, se najednou s Adélou i mazlila. Je to had vskutku pohodový, kterého jen tak něco nevyvede z míry. Ještě nikdy se po nikom neohnal, ač k tomu měl velice často příležitost.

  Adéla tak zůstane pro mne natrvalo hadem, který mě vlastně přivedl k teraristice.

  Richard Horčic